Jak jsem balil učitelku
Americké střední školy jsou nejlepší prostředí pro romantické drama/komedie. Už jsem to někdy psal, ale co bys to byl(a) za člověka, abys četl(a) můj blog pravidelně (ahoj mami)? Střední školy v USA jsou totiž malé ekosystémy, kde se žáci potkávají v širších kruzích než 30 jedinců, jak je tomu v ČR. Můžete chodit na předmět s druhákem, začít ho balit, on vás znásilní, vy ho udusíte polštářem...a nic z toho by se nestalo, kdyby vás nezaujal předmět Americké dějiny otroctví z perspektivy současnosti.
Rushmore není jen romantika ze střední. Prostřednictvím nerovnostranného milostného trojúhelníku student-učitelka-učitel se dostává mnohem hlouběji pod povrch a svými problémy připomíná snímky od Netflixu, kde patnáctileté chlapce hraje někdo, kdo se holí 3x častěji než já a nic na tom nemění fakt, že se holím jednou za 8 dnů. Překonání zklamání, že si dotyčná nemusí vybrat jednoho nebo druhého nápadníka je jedním z hlavních motivů a díky režii Wese Andersona se jedná také o estetický zážitek, neboť na konci devadesátých let se začala prosazovat vlna režisérů, kteří se nebáli vyšperkovat jeden záběr, přestože trvá pouhých pár vteřin. Ředitelna s milionem obrazů nebo prostřihy mezi školními aktivitami se podobají skladbě filmů, jejíž vrchol se nachází někde u Amélie Montmartru.
Kvůli stáří filmu se vyplatí sledovat odlišnosti, jež by dnes neměli u publika naději uspět. Například se tu žádná hádka nebo spor neřeší přehnaným křikem, oproti netlixovské Manželské historii, kde hlukoměr neklesne pod 90 decibelů. Přestože na filmu leží prach doby, není potřeba ani lehce foukat, abyste našli pocit sounáležitosti při sledování hrdinů u snahy žít život ve svém malém světě a přežít kdejakou papírovou vlaštovku, která ho přišla zapálit.
Komentáře
Okomentovat