Opilí láskou
Poslední dobou se cítím sám. V průběhu času zjišťuji, že samotu si lidé vytváří sami od sebe, protože jsou v nějakém aspektu svého života trochu moulové. Můžeš být moula se strachem z negativní odpovědi (jako já), případně moula náročný na své pohodlíčko nebo moula omezený časem, přestože si svůj diář zapleveluješ zbytečnostmi, jen o tom nevíš. Jednoho z největších moulů, který nezvládá svůj vztek, nemá dokonalé organizační schopnosti a k tomu se kvůli své samotě dostane do kruhu vyděračství, představuje Adam Sandler v zapadlém snímku z roku 2002.
Bavíme se tu o dvacet let starém kousku, tak si rovnou ujasněme, že tempo je pomalé a nikdo se vás tu nesnaží každým záběrem odlepit od mobilního telefonu, kde zase hledáte věci, které si nikdy nekoupíte a sledujete lidi, kteří vás nikdy nezajímali (ok, možná prvních 5 minut). Rozjezd filmu není špatný, poté však děj lehce zkysne, ale nebojte se, našel jsem způsob, jak to naředit. Zkuste se na Adama od začátku dívat jako na zmíněného moulu, jenž se akorát moc snaží. Každý takového člověka známe.
V hlavě vám zvoní stovky sirén: "Tohle nedělej. Tohle nevyjde. Takhle to nefunguje. Proboha..." Hlavně klid. Všechny roztřepené konce nitek příběhu se spojí v jeden famózní dvacetivteřinový monolog mezi hotelovými dveřmi, a proto se vyplatí vydržet. Tím, čím vás film na začátku trápí, využije na konci, aby vás mohl poňuchňat za to, že jste s ním vydrželi a o zvraty narušující zaběhlý tón tu není nouze.
Komentáře
Okomentovat