Cítím v sobě určitý rozpor, protože jsem včera viděl moc pěknou francouzskou drama-komedii a měl bych se o ní podělit co nejdřív, ale zároveň si pořád pod své korona chmýří broukám: "I hope that I'm making you proud...". Tímto songem se otvírá každý díl dokumentu o fotbalovém klubu Sunderland AFC a řeknu vám, že jsem ho ani jednou nepřeskočil, přestože mi to ten kanál zla, který všem diktuje, co mají sledovat, nabízel.
Není to o kopání. Pod kopáním si představuji taktiky, kličky a další zajímavé pojmy, vyhazující mě a dámské společenství od většiny hospodských konverzací, pokud běží v televizi ten zelený spořič obrazovky s mnoha barevnými tečkami a jednou bílou. Dokumenty od Netflixu, totiž nejsou sobecký přítel, co tam v osm pustí Slávii a váš sen o Ordinaci polije Gambrinusem. Zde se myslí na všechny. Z každého záběru tryskají emoce a vám jde o to, jestli fotbalisté chudého britského městěčka uspějí nebo se učitelka z mateřské školy rozbrečí, protože dala celou výplatu za permanentku. Mezitím si klubová kuchařka kouše nehty po každé prohře ze strachu, že přijde o místo a farář v kostele je zvyklý na modlitby v dresech a klubových šálách.
Po pár dílech vám zkrátka zapadnou dílky do sebe a vy si uvědomíte, že britští "lads" by měli začít vyhrávat, protože živí reportéry, řidiče, prodavače, sekretářky a další stovky lidí. Zároveň je v Sunderlandu fotbal na úrovni náboženství vítězství nebo prohra určují náladu na dlouhé týdny dopředu i dozadu. To jak se bude reagovat na výpověď z práce, narozeniny dcery nebo smrt přítele je určeno pouze jedním faktorem: Vyhráli jsme?
Komentáře
Okomentovat