Psáno pod vlivem výjimečného stavu 14. dubna 2020
Jestli jsem někdy psal, že nějaký film přeložili úplně de***ně, tak jsem ještě nevěděl, jak přeložili Booksmart. To bych hned všem ostatním nepovedeným překladům řekl, že si nemají na co stěžovat, ale neudělám to, protože každý má v dnešní době právo na vlastní stupeň naštvanosti. Prostě podobná situace jako když někomu teď hoří business, děti už mu měsíc říkají, že ho nenávidí a jeho postiženě optimistický kámoš mu říká, ať se usmívá, protože to může být horší a může mít třeba nemocnou babičku. Co se dá dělat, některá přátelství nevydrží věčně a sehnat krumpáč a lopatu nebude problém, protože OBI už má otevřeno.
Propagaci myšlenky, že život není fér si ještě chvilku nechám, protože přesně to je mokrý smradlavý hadr, kterým dostanou Amy a Molly přes obličej, jakmile zjistí, že se celou střední školu věnovali učení a dotáhli to na stejné školy jako jejich spolužáci, co nepropásli jedinou párty. Holky jsou sice ještě mladé a kdyby chytili Erasmus na Strahově, tak je nemusí promarněné mládí trápit, ale zde jsme v USA a držme se reality. Základní pointa je tedy jasná. Holkám dojde, že snaha není vždy poctivě odměněná a člověk se může snažit jako blázen, ale ve finále vedle něj uspěje někdo, kdo si válí celý život šunky. Možná máš na obličeji otisknuté stránky učebnic, perfektní time management a nikdy jsi nehledal klíče v bundě, ale ostatní kolem tebe mají holky, zábavu, zážitky a přátele, přestože jim hoří byt a odevzdávají slohy z češtiny bez osnovy.
Asi jsem tohle období kolem patnácti let také propásnul. Nikdy jsem nenavštívil legendární klub Eden, kde se asi praly peníze a jeden panák stál pět korun. Lépe už na tom byla jen Nová ves, která měla ještě lepší pračku a za každý panák pět korun dávala. Fakt nevím, o kolik jsem přišel. Asi se doteď hledám jako holky z Booksmart. Možná kdybych do sebe v patnácti klopil Morgana přímo ze soudku a šmátral na cizí dámské boky, byly by pro mě nějaké úkony lehčí. Například oslovit holku v baru, na lezení nebo aspoň poslat srdíčko na Instagramu po krátkém rozhovoru v knihovně. Žádná z těchto věcí mi moc nejde. Měl jsem být v Edenu. Molly a Amy naštěstí šanci nepropásnou a jejich epos doprovází nejtučnější soundtrack poslední doby.
Miluji filmy o zmatených a nejistých lidech, co bloudí po rozpařeném domě, všichni se kolem nich líbají ve spodním prádle a už jen chybí pustit do pozadí The Middle od Jimmy Eat World.
Komentáře
Okomentovat