Kultovním filmem bych nazval počin, jehož hlášky si lidé vyměňují ještě dlouhá léta po jeho uvedení do kin. Vždy, když je v kolektivu nějaká Klára, tak dostane čouda v podobě: "Kláro drž už hubu" (Gympl, režie Tomáš Vorel) a mohlo by se pokračovat přes hranolky s tatarkou z Pulp Fiction až bychom se dostali ke králi všech hlášek, bontonů a citování. Dámy a pánové představují vám pana Big Lebowski, ale je radši, když mu říkáte prostě Dude.
Na základě předchozích řádků jsem se rozhodl, že o filmu nebudu psát jazykem člověka, co už film viděl a chce jen opakovat nejlepší hlášky a smát se s kamarády u piva nebo u záchodu plného peněz. Kultovní filmu typu B.L. fungují zkrátka jako ta nejuniverzálnější nabíječka telefonů na světě. Každý mobil si s ní rozumí. Celý snímek působí atmosférou alternativního světa mimo stanovená hollywoodská pravidla. Mizí problémy, co řeší běžní filmový hrdinové. Žádný boj se zlem nebo snaha postarat se o sebe a dvě adoptované děti. Jen sedíte na gauči a čekáte kam bude směřovat děj a celá krása spočívá v sezení před dokonalým korpusem filmového dortu a vy jen čekáte jaká poleva a náplň přijde.
Každá důležitá postava je důkladně představená, abyste ji znali jako svého nejlepší kamaráda po pěti pivech a na tom film hodně staví. Ať je to ukřičený cholerik nebo hubeňour s velkýma kukadlama, máte pocit jako byste je už někdy viděli. Walter je například kombinace všech mých flegmatických kamarádů se špetkou absence schopnosti přiznat si jakoukoliv zas***ou chybu, neboť Walter jich dělá víc než šestnáctiletá humanitně zaměřená dívka, kterou řvoucí otec připravuje na písemku z matematiky. Na konci se to příjemně zamotá, abyste mohli říct udivené "Wau" a jít spokojeně spát s vědomím, že si Lebowského ještě někdy dáte znovu, abyste mohli kamarádům u piva nadhazovat na ty nejlepší hlášky. Český dabing je v tomto případě povinnost.
Základ filmu tvoří tisíce situací, které mění v přímé citace u každého rozhovoru zapálených nadšenců Dude Lebowského. Dalo by se říct, že je to doslova filmový Platón nebo Sartre. Spíš ten Sartre to byl nihilista. Nechápete poslední větu? Právě jste se dostali do situace, které jsem prožíval docela často, ale k tomu se ještě vrátíme. Jednoduše jsem odkazoval na část filmu a chtěl jsem ve vás vyvolat vzpomínku a úsměv. To se mi ale nepovedlo, protože jste ten film asi ještě neviděli. Podobné momenty jsem zažíval ve vysokých frekvencích s mým nejlepším kamarádem Daníkem (nejlepší znamená opravdu nejlepší a do TOP3 se moc lidí nedostane, to mi věřte). Zde přichází má katarze. NEMOHL JSEM MU LHÁT. Vypadal vždycky tak šťastně, když po mně hodil nějakou hlášku a jelikož trochu změnil intonaci na konci věty, tak už jsem poznal, že je to intonace Big Lebowski a vždycky jsem se dostatečně uchechtnul, aby nepoznal, že jsem filmově negramotný a dosud jsem neviděl nejvíc nejlepší film na světě. Znal jsem pár scén s prachama v hajzlu a dlouhou dobu mi to stačilo. Tahal jsem ho za nos jako kluk na Tinderu, co vám dá superlike a po první zprávě už neodepíše. Tímto se mu omlouvám a tento příspěvek věnuji pouze jemu. Promiň, Daníku. Znáš to. Někdy pos**e pták tebe a někdy...
Komentáře
Okomentovat