Interstate 60

Dálnice 60 / Interstate 60: Episodes of the Road

Filmové sucho v říjnu před oscarovou bouří není pro nás filmové nadšence vůbec lehké období. Milovník kvalitních příběhů, pohledných herců a krásných hereček musí sáhnout hluboko do historické kapsy a sfouknout prach z kazet VHS. Vítejte v roce 2002, kdy v hudebních trendech doznívá poslední vzpomínka na kytarové hity Beatles a Rolling Stones. 

Filmy z počátku nového tisíciletí jsou pro mě nejlepší kvůli dvěma faktorům:

1. Žádné foťáky v mobilech. Tady se žije okamžikem, bejby, a děj může ovlivnit pouze pravá fotografie, článek v novinách nebo televizní vysílání. Nikoliv nějaká jedna blbá fotka přes Messenger s textem: "A co je tohle za couru?"

2. Hudba - Nevím proč, ale sedí mi víc podmanivý rock zahraný často jen na pět strun, oproti dámským zadečkům, co se třesou na všech pop videích na Youtube, což lahodí očím, ale mezitím vám z uší teče tolik krve, že ani pětilitrová transfuze nestíhá.

Po krátkém shrnutí, co je cool na starých filmech, se můžeme dostat k doporučení Interstate 60. Poselství filmu by se dalo shrnout do tří vět, ale je to tak brilantně napsané a zahrané, že to vystačilo na pořádný celovečerák. Snímek je především o rozhodnutí v kritických životních situacích. Zde vidíme švarného jinocha, co bilancuje nad životem pomocí čarovné koule, která se mu snaží pomoct hledat odpovědi. Do toho se motá kolem kouzelný dědeček O.W. Grant, který vám splní jakékoliv jedno přání a celé je to zabalené jako road-movie o dovezení balíčku z bodu A do bodu B. O hledání desítkové blondýny z neexistujících billboardů ani nemusí být řeč. To je v takových filmech samozřejmost.

Zní to jako solidní dort od pejska a kočičky, ale můžu vám garantovat, že se vám aspoň jedna linie ve filmu bude líbit, a to je na dnešní poměry docela dost. Možná se vám nebude líbit, že tam nehraje moc černochů (žen tam hraje docela dost, tudíž zachovejte klid), přesto doporučuji zachumlat se do gauče nebo postele a přemýšlet od životních rozohodnutích a našich nejhlubších přáních. Je to zdravé.

P.S: Mně se líbil příběh o muži, co dokázal sníst všechny položky v menu, aniž by mu bylo špatně. Nebudu sem psát takové to trapné influencerské: "A co se líbilo vám? Napište mi do komentářů!"
Na to vám kašlu. Řeknete mi to někdy osobně :-)