Mid90s

- Někdy je toho moc.

- Čeho?

- Všeho.

Každý z nás chceme někam patřit. Někdo si to uvědomuje víc a obětuje svůj čas pro jednu kocovinu s kamarády a někomu ujede vlak a ve třiceti bude akorát čekat na Facebooku na narozeninová přání. Mid90s jsou o tom někam patřit. 

Jestli někdy píšu, že film má více vrstev, tak zde jich je opravdu hodně. První je ve znamení vzpomínání. Pozor, většina mých fanoušků může být mladšího věku a skatebording je spíše parketa našich otců. Jen se zkuste zeptat táty, kde vzal první dobré prkno. Možná vás to překvapí. Abyste jim to mohli vrátit po hodinovém vyprávění na jejich klíně, můžete jim zase ukázat o co jejich hudební vkus v těchto letech přišel, protože se vsadím, že klenoty typu Wu-Tang Clan moc otců nezná. 

Další rovina nasáklá pravdou patří mezi surovější témata. Americký sen totiž znamená i mladé kluky, co nic nemají a bojí se chodit domů, kde z jejich rodičů pomalu vyprchává život, přestože jim je jen 30. Nezbývá jim tedy nic jiného než skate, kámoši a někdy něco ostřejšího na jazyk během párty. V takové partě je vždy někdo rozumný a někdo naprosto mimo, kdo neubrzdí kolečka a ze skatu se stane surfování na přílivové vlně problémů. I o tom jsou Mid90s. O pochybách, sebevědomí nebo bezmoci, z které vás můžou vytáhnout je vaši blízcí a to, co máte rádi. 

Pustil jsem si to jako feel-good movie. Poté jsem zjistil, že se tam docela dost křičí a pláče a nakonec ten feel-good pocit přišel. Zvláštní pocit. 

Možná zní popis filmu lehce pesimisticky, ale nebuďte cucáci, co sjíždí béčkové nebo céčkové komedie. Jděte do sebe! Sledujte zdravě.