Whiplash

Rozhodl jsem se trochu probrat svůj posvátný disk s filmy a také svůj profil na čsfd a představit vám nějaké filmy, o kterých si myslím, že je každý zná, ale co když se pletu. Vůbec je někdy zajímavé nasadit si jiné než svoje brýle, co nosíme od narození a díváme se skrz ně na svět kolem nás. Například tady u nás na severu všichni běhají, jezdí na kole atd. Proto se tu někdy intelektuálové hledající kávu z domácí pražírny nemusí cítit dobře. Naopak, když v Praze vlezete do metra v běžeckém oblečení, botách a nejlépe ještě trochu uřícený, setkáte se s pohledy lítosti i opovržení. 

Podobně uvažuji i situaci v mé domácnosti. Od malička běželi v televizi jen ty nejdelikátnější filmy od Forresta Gumpa přes Woodeyho Alena nebo Magnólii (nedoporučuji pro jedenáctileté děti). Právě Whiplash byl jeden s prvních filmů, co byl u nás doma "můj". Já ho objevil a já zmačkl PLAY.

Děj sleduje mladého bubeníka Andrew Newmana, jemuž nikdo nevěří, že by to mohl s hudbou někam dotáhnout a také žijícího ve stínu svého bratra, uznávaného fotbalisty univerzitního týmu. Andrew si přesto jde za svým snem. Cestou plnou krvavých paliček, rozbitých bubnů i naprostého odříkání milostných a kamarádských vztahů.

Je to příběh o hledání dokonalosti v hudbě, a především o neskutečně, ale opravdu neskutečně dobrých hláškách dirigenta a hlavní hvězdy J.K.Simmonse. Další výhoda je, že je to natočené pro tlusté Američany s kýblem popcornu, co si kupují v kině pro jistotu dvě sedačky, aby měli komfort. Tím pádem si užíváte i scény, kde se jen hraje jazz. Kamera lítá od paliček k trumpetám a skoro to vypadá jako honička z Rychle a zběsile. 

zdroj obrázku: https://www.rogerebert.com/reviews/whiplash-2014