20:05 Nasedám do busu. Snad to stihnu. Těsně po 20:30 vběhnu do pokladny a ptám se, jestli mě ještě pustí na Tanečníka. Pustí. Spletu si sály a jdu do toho menšího. Paní mě slušně vyvede a usadí do zadní řady. Asi za trest.
Pak začne jízda. Koukám na život kluka, který měl obrovský talent, ale ještě větší motivaci. Většinou vidíte příběh někoho úspěšného. Tak úspěšného, že to po pár letech zabalí, protože najde strop, hranice. Sergej Polunin na tom byl trochu jinak. Neskončil, protože neměl talent. Skončil, protože neměl motivaci. Jeho rodiče do baletu dali stejně jako on. "Tahali jsme si z babičkou sirky, kdo půjde do Řecka a kdo do Portugalska," vzpomíná Sergejův tatínek z Ukrajiny. V 15 letech se mu rodiče rozvedli a najednou bylo všechno jinak.
Prošel Královským baletem v Londýně, nejlepšími scénami v Rusku i Americe. Ani desetiminutový potlesk mu nic neříkal. Nedělal to pro lidi, jen pro sebe. "Když skočím a letím, tak jsem to já."
Film začíná v šatně. "Jinak bych si to tolik neužil. Jo, a nesmím si zapomenout nechat kousek na druhé dějství," řekne Sergej a odloží ampulku s kokainem.
Komentáře
Okomentovat