Elvis bude kvůli svému pojetí vždy srovnávaný s Bohemian Rhapsody. Mé osobní hodnocení je, že u biografie Freddieho Mercuryho mě víc dojímal jeho boj s HIV, ale u Elvise jasně vede hudba, přestože se nejedná o stadionové hymny. Směs country a rhytm and blues je divákovi nejen dokonale dávkována, ale hlavně téměř učitelsky prezentována. Běžně se na obrazovce prolínají dva obrazy - černošského kytaristy a Elvise, který kombinuje jeho tóny a šílené pohyby pánví, jež pobuřovali pobožnou společnost USA natolik, že ho různé státy zakazovali podobně jako v současnosti potrat. Je to tak...někde jde pokrok pomalu, nebo vůbec.
Zpátky k hudbě. První hodina filmu je čistá extáze. Úhly kamery se vás snaží nekonečně přesvědčit o tom, proč se zrovna Elvisovi přezdívalo král rock 'n' rollu. Žádné dokumenty o Queen nebo Beatles nedokázali natočit fanoušky takovým způsobem, přestože se jedná o fiktivní záběry. Do fikce sklouzne někdy i samotný příběh, ale kdo by chtěl vidět hlavní hvězdu tlustou, že? To co s Bohemian Rhapsody snímek sdílí je zachycování samoty hudebních velikánů, tlumené drogami a sexem. V příhodný čas se také oprašuje zvýraznění zastaralosti americké společnosti a odkrývání absolutní absurdity této země, která se nazývá výjimečnou a dokonalou, přestože se jedná po stránce lidských práv a sociálních poměrů o absolutní skanzen.
Kromě uspokojení ušních bubínků je tu také vizuální zpracování, při jehož sledování si uvědomíte, že kvalitou obrazu se dnešní filmy už posunout nemohou a přichází na řadu další filmařské zbraně. Ne že by kamery létaly ze strany na stranu, ale filmem se prolínají různé scenérie a pro ně typické barvy od westernového kabaretu přes vysedávání na požárním schodišti ve svlětech neonů, až po epická vystoupení v Las Vegas. Napsal jsem to jednou, ale napíšu to zas. Hudba se vám u sledování Elvise bude zarývat do páteře a po shlédnutí filmu vaše oblíbené skladby na Spotify pocítí malou renesanci.
Komentáře
Okomentovat