Volný den Ferrise Buellera
Nebudu lhát. Během této pandemie (zdravím čtenáře z roku 2031) se mi ty příspěvky smolí čím dál tím hůř, neboť nevychází tolik dobrých filmů a trošku ztrácím motivaci hledat jehly v kupce sena, protože to spočívá v koukání na filmy, co jsou mezi čtenáři a kritiky někde mezi šesti až devíti hvězdičkami z deseti. Nejednou poté přijde blbý pocit, že jsem se podíval na dva filmy v řadě, u kterých já dokážu vysosat určité kvality, ale věřím, že běžného diváka s brambůrky na pomalu rostoucím covidovém bříšku bych neuspokojil.
Při selhání v balancování mezi názory odborníků a laiků přichází poslední záchranné lano ve formě sázky na osvědčené jméno. John Hughes vám možná nic neřekne. Bude mě mrzet, když se vám okamžitě v hlavě nevybaví Breakfast Club o nálepkách ze střední školy, jejichž sloupnutí může život člověka otočit vzhůru nohama. Ještě více vás zřejmě minuly Planes, Trains & Automobiles, ale určitě vašemu zraku neunikly jednoduché snímky o dítěti trpícího deprivací z permanentního zanedbávání rodiči, jež si vybíjí svoji frustraci na sociálně slabších občanech. Ano, scénář k filmům Sám doma napsal John Hughes. Od Volného dne Ferrise Buellera nečekejte takové záchvaty smíchu. Podobně jako ve Snídaňovém klubu se tu spíš noříme do lehce mazlavých pubertálních pórů, v nichž hledáme radosti a zklamání z věku, kdy se chlapci a dívky mění v zodpovědné lidí, které mohou jejich pochyby a nenaplněná přání mlátit do kolen, ale přesto kráčí s maskou falešného sebevědomí vstříc strachu ze selhání, odmítnutí a nespokojenosti.
To zase zní jako depresivní film s melodiemi klavíru hraných jedním prstem. Nemějte strach, jedná se spíše o takzvaný inspirativní film, co vám nabízí jemnou ruku, jako ty fotky na Instagramu s dívkou otočenou zády na hezkých místech (vyvolávající lehkou depresi), abyste se mohli do vcítit do hlavní postavy a ukousnout si trochu filmově pozitivních vlastností v podobě lehkosti, nekonečného sebevědomí, užívání si života, radosti z maličkosti a schopností řešit problémy mávnutím ruky ve stylové koženkové bundě. Vše samozřejmě dozdobené pěknou dívkou a vedlejší postavou Camerona, jehož příběh je to nejlepší, co můžete ve středoškolských komediálních dramatech vidět. Hierarchie padajícího bobku od rodičů na potomka a jeho sebepojetí tu funguje na výbornou. Naštěstí je tu Ferris, který vytáhne jeho i vás z lehce blbé nálady kvůli době, kdy se mi nechce na nic koukat a o ničem psát.
Dostupné na: HBO GO
Komentáře
Okomentovat