18 Regali + Håp
Nechci psát o filmech s rakovinou. Kdybyste věděli kolik jich mám shlédnutých a navždy zůstanou hnít v mém šuplíku. Jedna část mého já nesnáší motiv rakoviny ve filmech kvůli tomu, že je to jen zkratka k vyvolání situace náhlého umírání. Nelíbí se mi, že se používá tak často kvůli jedinému důvodu - Nemůžete z ní obviňovat nikoho jiného. Vemte si, že chce režisér natočit silný film o ztrátě matky, ale kdyby ji nechal srazit autem, tak se diváci okamžitě ptají, proč jel dotyčný dement tak rychle, že srazil hlavní hrdinku a proč s ním není soud a celé se to nezvrhne v soudní drama, kdy je celý svět proti člověku v právu? Ano, miláčku. Právě proto se točí filmy s rakovinou. Dám si od toho zase na chvíli pauzu, protože po poslední masáži, kdy jsem viděl film Naděje sám v prázdném kině, jsem začal mít chuť na lehké drogy, ale naštěstí jsem do eMimina nezadal heslo: "Kde koupit Xanax."
Začnu tedy snímkem Naděje. Nejedná se o prvoplánovou dojičku na emoce. Smrtelná nemoc je zde pouhým katalyzátorem procesů v rodině, která si potřebuje vyřešit malinké mezery, které z drncavé podlahy udělají dráhu pro kolečkové brusle. Je opravdu obdivuhodné, že místo záběru na holení hlavy a následky chemoterapie se film dokáže hodinu pozastavit nad tím, jak se taková informace sdělí dětem. Do toho se vrážejí vidle v podobě neúplného manželství neboli dvou lidí, co se mají rádi, ale nemají společné děti, sňatek ani pohled na řešení problému. To vše jen díky tomu, že jsou oba strašně vystrašení a chtějí pro druhého jen to nejlepší. A tady začíná krystalizovat nejhezčí myšlenka filmu: Chtít pro druhého jen to nejlepší. Na scénu, kdy starý pár leží v posteli na boku budu vzpomínat ještě pár měsíců.
18 dárků je příběh podle skutečné události. Žena umírající na zhoubný nádor nechá své holčičce dárky k narozeninám. Jedná v podstatě o jednoduchý motiv, kde byste měli sledovat dospívání dívky, vyrovnávání se s její ztrátou a rozplakat se u posledního dárku. Vše, kromě poslední položky, se vám nesplní. Snímek geniálně skáče v čase a nechá vás nahlédnout do alternativní reality, kde se matka setkává se svojí dcerou a prochází všemi stádii života, kdy se matka s dcerou vzájemně nenávidí i milují. Výsledkem je poselství, že někdy neděláme věci jen kvůli druhým, ale hlavně kvůli sobě. Někdo zve každý týden lidi na pivo, aby se cítil přijatý, někdo chodí s kamarádkou na kafe, aby se nedozvěděl, jak se má, ale aby jí nabouchal do hlavy svoje problémy.
Nebudu tento příspěvek balit do dalšího patosu. Jedeme dál a příště se podíváme snad na něco veselejšího
Komentáře
Okomentovat