Dívka v plamenech a další rok se Sleduj Zdravě

Portrait de la jeune fille en feu

 

Portrét dívky v plamenech jsem si užíval hlavně kvůli představení života v jiné historické epoše. Babička vám může vyprávět, jak stála fronty na banány, zatápěla Rudým právem a máslo bylo levnější nehledě jejího nízkého platu, ale nikdo asi nemáte tak starou babičku, aby vám řekla, jak se žilo bez foťáků nebo potratové kliky. Nebojte se, film neobsahuje žádné drastické scény zabíjení nenarozených dětí, zdravíme Nabarvené ptáče.

Story je docela jednoduchá. Když se chtěla dívka vdávat, tak se nemohla registrovat na eDarling, ale musela si nechat namalovat obraz a rozeslat ho chodícím emailem v podobě zarostlého pošťáka páchnoucího po klobásách a česneku, po všech bohatých a perspektivních nápadnících - dnes by se jim říkalo "Muž, co ví, co od života chce". Takovou dívku potkáme i v Dívce v plamenech, ale její problém je, že se nechce provdat a nechce nechat namalovat. Její matka trvá ovšem na jiném přístupu a pozve svéráznou, emancipovanou, plně asertivní malířku, aby tento úkol splnila. Maminka se očividně neřídí textem Prago Union: Člověk by skoro čekal, že zmoudří s přibývajícím věkem a ne že se bude chovat jako čim dál tim větší kretén.

Zpět ke kouzlu filmu. Každou minutu vnímáte překážky historie, které se hlavním hrdinkám pletou do cesty, jako dnešnímu managerovi, co sprintuje přes obchoďák a u toho dělá powerpoint prezentaci na mobilu. Fakt, že někdo nikdy neslyšel orchestr, ale jen varhany, protože za barákem nic není. Hledání bylinek, které ve vás zabijí dítě, protože Postinor se ještě vaří ve zkumavce. Třešničkou na dortu je vztah hlavních hrdinek, který se buduje s vším všudy, co ke vztahu dvou holek patří. Poslední věcí, na kterou je vhodné upřít pozornost je, že se film snaží udržet v lidské rovině a nehraje si na nějaké velké změny v chování postav oproti 21. století. Holkám odjede matka a ony začnou hrát karty, hulit trávu a malovat se nahaté. Tak to má být, ať se jde nějaká Marie Terezie a české pohádky vycpat - zdravím režiséry, kterých by mohlo být o Trošku méně.

P.S: Vemte si do kina kabát, protože z poslední scény z Vivaldim mrazí, až by si Rus rozepnul košili (příjemně mrazí..., vy srábotky).

Jo, a taky jsem prodloužil doménu na další rok, ale o tom už se nestíhám rozepisovat. Zkrátka jedeme dál.