The Keeper

Trautmann / Brankář

Za svou filmovou kariéru už jsem viděl hodně filmů o černoších, Afroameričanech nebo jak jim mám zrovna dnes říkat, abych nikoho neurazil. Všechno je nalajnované podobně: Máš jinou barvu nemáme tě rádi a nemáme k tomu důvod. Brankář posouvá la´tku nenávisti o trochu výše, protože představuje nenávist v případě, kdy k ní lidé mohou mít důvod.

 Vítejte v poválečné Anglii, kde se nachází tábor pro Německé zajatce. Jeden z vězňů umí překvapivě dobře hrát fotbal a všimne si toho majitel maloměstského klubu. Vytáhne Berta od drhnutí latrín na fotbalové utkání, kde na něj začne pokukovat také majitelova dcera. Na příběh je zaděláno a my můžeme frčet dál.

Co vám při sledování nedá spát je podoba nenávisti, která se snímkem rozléhá, jako když kopnete v prázdné tělocvičně míč do zdi. Jste svědky absurdních scén, kdy sedí v autě chlap, rozemletý válkou na tisíc kousků a vedle něj člověk, kterému jde jen o to, aby jeho tým vyhrál. Později začnete sledovat jemné jiskřičky přátelství, ale v tu chvíli by vám neměl spadnout kámen ze srdce, neboť je to celé postavené na vzorci: "Všichni Němci jsou svině, ale ty ne, ty hraješ fotbal".

Je to jeden z těch feel good filmů. Hlavní hrdina schytává rány ze všech stran, ale přesto neztrácí důstojnost. Snaží se ze všeho, co umí dělat výhodu a na nic si nehraje. Doprovází ho žena všech žen, co dokáže bojovat se svým trápením podle příruček všech Honzáků, Nešporů a Coelhů a stojí nohama přibetovaná k zemi i na místech, kde by se v normálním hollywoodském dramatu rozváděli manželství. The Keeper si zaslouží čtyři odstavce a nepochybně i vaši pozornost. Klidně bych dalšími názory popsal čínskou zeď, ale už by to připomínalo spíše blábolení malého dítěte, co vidí poprvé fotbalový zápas.