Sakra, zase tu mám film o umírání. Já nevím, čím to je. Proč si lidi vždycky vyberou tohle téma. Když to vezmu hodně zaokrouhleně, tak smrt se objevuje ve filmech skoro stejně často jako láska, tak asi ze sebe musí tyhle dvě síly filmaři nějak dostat. Docela je chápu, protože obě ze zmíněných sil vás dokážou roztrhat na cucky a lidi se s nimi musí umět nějak vypořádat.
Paddleton je o nejlepších kámoších. Jeden z nich to chce na světě zabalit a ten druhý je celou dobu po jeho boku. Dá se to popsat jako situace, kdy váš nejlepší kamarád leze do pneumatiky od traktoru a chce, abyste ho strčili z kopce se sklonem 45 °. Víte, že mu to nerozmluvíte, a proto se rozhodnete mu aspoň udělat radost.
Při sledování jejich cesty jsem se zamyslel, jak je dnes těžké mít nejlepšího kámoše. Nežijeme na vesnici, kde bychom si jako děti stavěli motokáry nebo chodili do jediné hospody. Každých pět let nás většinou život protřepe a zamíchá jako Martini Jamese Bonda a najednou jste v jiném městě, s jinou prací nebo s jinou školou.
Proto je důležité si nejlepší kamarády hlídat. Choďte s nimi na pivo, ptejte se jich, jak se mají, ale žádný small talk. Musí vás to opravdu (sakra) zajímat. Tím se dostávám k poslednímu dodatku dnešního příspěvku. Celý film Paddleton provází narážky na americký "small talk", které jsem si nesmírně užíval. Hlavní postavy se vysmívají klasickým frázím "How are you, guys" a vymýšlí vlastní způsoby, jak se podobným situacím, kdy na sebe čumíte s neznámou kolegyní v práci, vyhnout.
Za vítěze považuji větu: Čau, chceš si povídat? Jestli ne tak nevadí.
The End
Komentáře
Okomentovat